Botanické zařazení . Historie . Vliv na zdraví člověka . Nejsladší bylinou na světě se nesmí sladit . Způsoby užití




Stevia rebaudiana Bertoni
(Stévie sladká, stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky)

Historie
Stévii poprvé popsal paraguayský přírodovědec dr. Bertoni až kolem roku 1890. Rostlina tedy nese ve svém botanickém názvu i část jeho jména. V 19. století komunikace na dálku přece jen nebyla tak běžná jako dnes. Snad právě z toho důvodu se výzkumy týkající se této rostliny dostaly do popředí zájmu vědců až ve 20. letech minulého století. Především to byli francouzští biochemici, kteří na základě poznatků dr. Bertoniho v 30. letech rafinací úspěšně získali z lístků stévie jemnou bílou krystalickou látku, čistý steviosid, jehož obsah v listech činí 3-10 % suché hmotnosti.

Zjistili, že svou sladkostí mnohonásobně předčí sacharózu z řepného nebo třtinového cukru. Dále zjistili, že steviosid navíc nezpůsobuje zvýšení hladiny cukru v krvi a své poznatky předali dalším světovým vědeckým pracovištím. Dle studií nebyly pozorovány mutagenní vlastnosti této látky na bakteriích, křečcích a potkanech.

Závěry výzkumů byly opravdu překvapivé. Především dali světu vědět, že steviosid získaný technologií rafinace z lístků Stevia rebaudiana Bertoni je ideálním necukerným sladidlem, jež se ale chutí vyrovná řepnému cukru. Má však nesporné výhody, neboť v porovnání k cukru řepnému – k sacharóze – se jeví 100 až 300krát sladší. Ve srovnání s třtinovým cukrem pak 20 až 30krát efektivnější. Seriózní výzkumy vědeckých pracovišť potřebují velmi dlouhou ověřovací dobu, než může být produkt, který prochází mnohými ústavy, odbornými pracovišti a laboratořemi, uveden bez zdravotního rizika pro spotřebitele na trh.

Čas však spěchal neúprosně kupředu. Lidstvo se ocitlo v dlouhém období 2. světové války. Výzkumy, které se týkaly stévie, ve vědeckých kruzích neupadly v zapomnění. Poznatky z předválečného období se najednou ocitly v popředí zájmu velkých světových mocností. Japonsko, Čína, Rusko, Amerika i Německo začaly ve svých zemích rozšiřovat programy k zavedení výroby steviosidu. O stévii se postupně začaly zajímat další evropské a asijské státy, jejichž odborníci navázali na předválečné zkušenosti s pěstováním stévie získávání steviosidu.

Zpočátku to snad byli především dietologové, lékaři a odborníci potravinářského průmyslu, kteří vkládali do účinků nového, ryze přírodního, sladidla velké naděje, neboť mysleli na spotřebitele, kteří potřebovali redukovat svou tělesnou hmotnost, také na pacienty ohrožené diabetem, obezitou a kardiovaskulárními chorobami. Někteří zemědělci, kteří se o výzkum zajímali, pak viděli v snazším pěstování stévie a v její mnohonásobně vyšších výnosech z jednoho hektaru v porovnání s řepným nebo třtinovým cukrem zajímavou plodinu.

Přestože se v průběhu celého minulého století rozvíjely mnohé slibné pěstitelské programy v různých částech světa, výrazný pokrok v zavádění produktů, které příznivě ovlivňují lidské zdraví, na spotřebitelský trh, zaznamenal větší zájem veřejnosti až v 70. a 80. letech. V souvislosti s racionální výživou se začalo mnohem častěji hovořit o stévii také v Německu, Bulharsku a v dalších evropských zemích. Prvenství mezi světovými zeměmi, kde se začalo s pěstováním a kultivováním rostliny ve velkém, zaujalo Japonsko a Čína. Tradici v pěstování si udrželi i v Paraguayi, kde si Stevia rebaudiana udržela své nejlepší vlastnosti.